původně jsem čekala, že tento článek bude mít jiný název i obsah, ale bohužel, stalo se něco, co nikdo nečekal.
Začátek jsem začala myslím už v minulém článku (o tom, jak se to celé zvláštní, že jsme ji potkali zrovna takhle), takže k tomuto se už vracet nebudu.
Čekalo se až se konečně vrátím z nemocnice a potom na můj nový pokoj, který ale i tak pořád není dodělaný. Nakonec jednoho osudného dne se rozhodlo nezaplatit zásilku s věcmi pro Cenibel a místo toho o jet nakoupit osobně, aby k nám mohla už v neděli.
Tak se celou neděli připravoval pokoj, který teď mám se sestrou, pro Cenibel (aneb Bell).
A odpoledne mi ji rodiče přivezli. Je to ještě kotě, má 3 měsíce. Popravdě i když jsem přečetla několik článků o tom, jak bude po převozu vystresovaná, tak jsem byla z toho, jak si zalezla za moji postel dost v šoku. Byla tam několik hodin a já se už o ni začala celkem bát. Nakonec vylezla ven, ještě ten samý den. Začala se s námi seznamovat a prozkoumávala celý pokoj. Ale popravdě, i když jsem věděla, že sestra má alergii na kočky, myslela jsem, že to bude v pohodě, protože je to jen jedna kočka a navíc jsem si prostě nějak říkala, že ta alergie není tak velká-byla. Sestře otekl obličej a za chvilku už nemohla dýchat, tak se přesunula do jiného pokoje s celou svojí matrací a věcmi. A taky to znamenalo, že Bell nemůže do celého bytu, ale budeme ji muset držet v jednom pokoji, aby se ty alergeny nerozšířily do celého bytu. Pořád jsem si říkala, že to je v pohodě a že hlavně, že ji mám a že je v pořádku.
No a potom nastala noc.
Věděla jsem, že bude trvat, než si Bell zvykne, ale že bude mňoukat celou noc, jsem popravdě nečekala. Takže jsem vůbec nespala, protože otevřít dveře a vypustit ji do bytu jsem nemohla. Přes den jsem spát nemohla, protože celá rodina byla z kočky nadšená, takže ji sem chodili pořád
A nastala další noc.
Která vypadala celkem stejně, teda až na to, že když jsem konečně usnula, tak mi Bell zaryla drápy do nohy a tím mě dost bolestivě probudila,
Nastal den a já musela do nemocnice na kontrolu a popravdě jsem to skoro nezvládla, protože jsem byla strašně vyčerpaná. A taky se zjistilo, že alergie se projevuje i u ostatních členů rodiny. Takže se dlouho přemýšlelo, diskutovalo, brečelo a nakonec se rozhodlo. Museli jsme ji vrátit. Nejen kvůli zdraví, ale i kvůli ní-tam byla zvyklá pobíhat po celém bytě a tady jsme ji museli držet v jednom pokoji. Takže jsem se s ní rozloučila, celou tu situaci oplakala a jde se dál.
Někdy si celý život něco přejeme, ale když se to splní, tak si uvědomíme, že jsme si to přáli jinak.
Ahoj, to je mi strašně líto, tolik jsem ti ji přála...A ona je tak nádherná...Ale co se dá dělat, že? Takové věci už prostě v životě nastanou ať chceme nebo ne. Ježiši, mě to tak rozesmutnilo, že i já skoro brečím, no snad ti to rodina nějak vynahradí...
ReplyDeleteA mimochodem, je zajímavé, žes napsala článek zrovna dneska, protože se mi o tobě dnes zdálo. Prosím, nepovažuj mě za nějakého úchyla nebo tak něco, já byla taky překvapená, že se mi o tobě zdá (to tak docela není na denním pořádku) No radši už přestanu psát blbosti! Doufám, že tě ta Cenibel moc netrápí a snad se máš aspoň trochu dobře.
Tvůj nejdražší anonym