Jak jsem dva dny měla -naprosto úžasnou- kočku

Zdravím,
původně jsem čekala, že tento článek bude mít jiný název i obsah, ale bohužel, stalo se něco, co nikdo nečekal.
Začátek jsem začala myslím už v minulém článku  (o tom, jak se to celé zvláštní, že jsme ji potkali zrovna takhle), takže k tomuto se už vracet nebudu.
Čekalo se až se konečně vrátím z nemocnice a potom na můj nový pokoj, který ale i tak pořád není dodělaný. Nakonec jednoho osudného dne se rozhodlo nezaplatit zásilku s věcmi pro Cenibel  a místo toho o jet nakoupit osobně, aby k nám mohla už v neděli.
Tak se celou neděli připravoval pokoj, který teď mám se sestrou, pro Cenibel (aneb Bell).
A odpoledne mi ji rodiče přivezli. Je to ještě kotě, má 3 měsíce. Popravdě i když jsem přečetla několik článků o tom, jak bude po převozu vystresovaná, tak jsem byla z toho, jak si zalezla za moji postel dost v šoku. Byla tam několik hodin a já se už o ni začala celkem bát. Nakonec vylezla ven, ještě ten samý den. Začala se s námi seznamovat a prozkoumávala celý pokoj. Ale popravdě, i když jsem věděla, že sestra má alergii na kočky, myslela jsem, že to bude v pohodě, protože je to jen jedna kočka a navíc jsem si prostě nějak říkala, že ta alergie není tak velká-byla. Sestře otekl obličej a za chvilku už nemohla dýchat, tak se přesunula do jiného pokoje s celou svojí matrací a věcmi. A taky to znamenalo, že Bell nemůže do celého bytu, ale budeme ji muset držet v jednom pokoji, aby se ty alergeny nerozšířily do celého bytu. Pořád jsem si říkala, že to je v pohodě a že hlavně, že ji mám a že je v pořádku.
No a potom nastala noc.
Věděla jsem, že bude trvat, než si Bell zvykne, ale že bude mňoukat celou noc, jsem popravdě nečekala. Takže jsem vůbec nespala, protože otevřít dveře a vypustit ji do bytu jsem nemohla. Přes den jsem spát nemohla, protože celá rodina byla z kočky nadšená, takže ji sem chodili pořád štvát  otravovat rozptylovat a ona potom byla tak aktivní, že mě spát nenechala. Takže jsem vypadala dost zničeně a taky jsem zničená byla.
A nastala další noc.
Která vypadala celkem stejně, teda až na to, že když jsem konečně usnula, tak mi Bell zaryla drápy do nohy a tím mě dost bolestivě probudila,
Nastal den a já musela do nemocnice na kontrolu a popravdě jsem to skoro nezvládla, protože jsem byla strašně vyčerpaná. A taky se zjistilo, že alergie se projevuje i u ostatních členů rodiny. Takže se dlouho přemýšlelo, diskutovalo, brečelo a nakonec se rozhodlo. Museli jsme ji vrátit. Nejen kvůli zdraví, ale i kvůli ní-tam byla zvyklá pobíhat po celém bytě a tady jsme ji museli držet v jednom pokoji. Takže jsem se s ní rozloučila, celou tu situaci oplakala a jde se dál.
Někdy si celý život něco přejeme, ale když se to splní, tak si uvědomíme, že jsme si to přáli jinak.